Vývoj na základě kontaktu s prostředím
Mgr. Lenka Boťchová, fyzioterapeut, Feldenkrais and Child Space Practicionar and Educator
Tělo miminka těsně po narození je ve flekčním držení končetin i trupu. Motorické učení probíhá na základě zrání CNS. Spontánní motorika dítěte vzniká na základě kontaktu s prostředím, pečovateli a samo se sebou, a tím se postupně vyvíjí jeho motorické schopnosti. Při změně polohy dítěte reaguje poté změnou držení těla. Při těchto změnách proudí do CNS kvantum informací pomocí vestibulárního aparátu, ale i ze svalů a kloubů a ty vyvolají určitou reakci.
První pohyby jako kopání a cucání palečku se objevily již v děloze. Po narození se změnilo prostředí z „vodního“ na gravitaci, s kterou se dítě postupně seznamuje a učí pracovat. Některé pohyby jsou na začátku reflexní, jako první pohyb z břicha matky k prsu za její vůní. Držení těla a pohyb se vyvíjí veškerou interakcí s okolím. Stejně jako v děloze se musel sladit pohyb plodu a matky, po narození reaguje tělíčko dítěte na pohyb jako je zvedání, nošení, oblékání, koupání, přebalování, krmení, přesuny a další..
Existuje spousta přístupů a návodů, jak miminkem „zacházet“. Informace se předávají kulturně podle prostředí, kde rodina žije, něco přichází intuitivně a podporu mohou nabídnout různé druhy cvičení a terapií.
Svalové napětí je nastaveno po narození nejen geneticky, ale i na základě průběhu těhotenství a porodu. Jinak může vypadat dítě, které doposavad vším prošlo v klidu a jinak dítě, které zažilo nějakou nepříjemnou interakci (trauma), před narozením nebo během něj. Ihned po narození se svalový tonus a vše v nervovém systému mění a přizpůsobuje rychlosti, síle, jemnosti či rozsahů pohybů, které jsou vyžadovány z okolního prostředí.
Při rychlejší, techničtější a striktnější manipulaci s miminkem se svalové napětí může zvyšovat, naopak při klidném, pomalejším a empatičtějším zacházení optimalizovat. To má vliv na pozdější pohybový projev. Kromě toho postupným vývojem smyslů reaguje a učí se mozek a svaly poznáváním tepla, chladu, mokra, sucha, zvuku (hluku)- jeho příjemnosti a intenzitě, to samé se světlem. Tedy sluch, zrak, čich, hmat i chuť vyvolávají pocity i emoce, na které nervově-svalový systém reaguje. Učí se rozeznávat příjemné, nepříjemné, a tím postupně korigovat svou reakci od klidné až po bouřlivou. Pečovatel či rodič by měl být nápomocen v tomto procesu učení a dítě podpořit, když je stimulus nový, nepříjemný či nečekaný, aby se dítě mohlo se situací lépe a rychleji vyrovnat.
Zde můžeme vidět rozdíly ve vnímání těchto okolností. Rodič, žijící ve stresu a modu přežití, který svůj stav bere jako normu, oproti rodiči, který je klidný a naladěný na potřeby miminka, takto předává dál tyto vzorce a přístup k životu. Někdy na nutnost změny v přístupu upozorní samo dítě častou plačtivostí, neklidem, horším spánkem a podobně. Je příliš citlivé na to zvládnout rychlost rodičů a dává to najevo. Vstupem informací do mozku (příjemných x nepříjemných) se vyvíjí chování a jednání s okolím a takto spolu rodinný systém interaguje.
