Vývojová dyspraxie z pohledu dětského neurologa

Vývojová dyspraxie z pohledu dětského neurologa
Profesor Ivan Lesný, zakladatel oboru české dětské neurologie, postuloval před téměř 50 lety na základě rozsáhlých 
teoretických znalostí i praktických zkušeností tzv. dy-dy syndrom, neboli syndrom dyspraxie-dysgnózie a doporučil 
i jednoduché testy k jeho objektivizaci. S pokračujícím vývojem poznání se objevuje řada dalších termínů, které více 
či méně vystihují tuto problematiku (lehká mozková dysfunkce, centrální koordinační porucha, porucha senzorické 
integrace apod., v zahraničí např. neurological soft signs, developmental coordination disorder). I když je všem 
specialistům, kteří se účastní na diagnostice i terapii tohoto fenoménu, jasné, o čem se hovoří, neexistuje jednotná 
definice a není dosud plně objasněn morfologický podklad obtíží. Předpokládá se účast mozečku, parietálního laloku, 
corpus callosum i bazálních ganglií, ale běžné zobrazovací metody včetně magnetické rezonance jsou u těchto pacientů 
většinou němé. Lepší výtěžnost lze očekávat od funkční magnetické rezonance či traktografických vyšetření.
 
Přednáška nabízí obraz vývojové dyspraxie tak, jak se měnil za 35 let neurologické praxe autorky i současný pohled dětského 

Profesor Ivan Lesný, zakladatel oboru české dětské neurologie, postuloval před téměř 50 lety na základě rozsáhlých 

teoretických znalostí i praktických zkušeností tzv. dy-dy syndrom, neboli syndrom dyspraxie-dysgnózie a doporučil 

i jednoduché testy k jeho objektivizaci. S pokračujícím vývojem poznání se objevuje řada dalších termínů, které více 

či méně vystihují tuto problematiku (lehká mozková dysfunkce, centrální koordinační porucha, porucha senzorické 

integrace apod., v zahraničí např. neurological soft signs, developmental coordination disorder). I když je všem 

specialistům, kteří se účastní na diagnostice i terapii tohoto fenoménu, jasné, o čem se hovoří, neexistuje jednotná 

definice a není dosud plně objasněn morfologický podklad obtíží. Předpokládá se účast mozečku, parietálního laloku, 

corpus callosum i bazálních ganglií, ale běžné zobrazovací metody včetně magnetické rezonance jsou u těchto pacientů 

většinou němé. Lepší výtěžnost lze očekávat od funkční magnetické rezonance či traktografických vyšetření.

 

Přednáška nabízí obraz vývojové dyspraxie tak, jak se měnil za 35 let neurologické praxe autorky i současný pohled dětského 

neurologa, ke kterému přichází rodiče s „neobratným“ dítětem s opožděním vývoje řeči v obavách, že mají „hloupé“ dítě.