Logopedická terapie u dětí s vývojovou dyspraxií - BUDE POUZE 3X!

Logopedická terapie u dětí  s vývojovou dyspraxií   -   BUDE POUZE 3X!

Mgr. Barbora Červenková; Mgr. Kateřina Blatná

WORKSHOP SE BUDE OPAKOVAT POUZE 3X. WORKSHOP Č.4 NEBUDE! 

Stále častěji se v logopedických ambulancích setkáváme s dětmi diagnózami F 82.0 Specifická vývojová porucha 

motorických funkcí nebo případně R 27.8 Jiný neurčený nedostatek koordinace. Tyto děti poté spojuje neobratnost 

a nešikovnost při pohybu, případně symptomy vývojové verbální a orální dyspraxie. Ty bývají typicky součástí 

diagnózy vývojové dysfázie. U některých dětí s touto diagnózou je dyspraxie dominujícím symptomem a u jiných dětí 

je minoritním rysem v rámci této narušené komunikační schopnosti. Není vzácností, že se vývojová dyspraxie může 

objevit také u syndromových vad, jako je tomu např. u Downova syndromu. Objevit se může také u dětí s mentálním 

postižením či zcela samostatně. 

Prevalence dětí s vývojovou dyspraxií stoupá, nejčastěji se udává u 5 až 6 %  školních dětí bez kognitivního 

postižení. Vyšší riziko vzniku vývojové dyspraxie lze zaznamenat u předčasně narozených dětí, u kojenců s jinou 

závažné lékařskou diagnózou nebo u dětí s nižší až extrémně nízkou porodní hmotností. 

Z pohledu logopeda lze rozdělit hlavní charakteristiky vývojové dyspraxie do následujících oblastí: 

vývoj řeči (miminka, která jsou dlouho tichá, nediferencují pláč a jejich broukání je nevariabilní, dále pomalý 

a opožděný vývoj řeči, omezená produkce zvuků bez variací, omezená schopnost nápodoby, nepřesné vokály, pomalý 

nástup konsonantů, počínající frustrace z komunikačního neúspěchu, častá snaha využívat jiné komunikační 

strategie),  

řeč (nesrozumitelnost řeči, obtíže v postavení artikulačních orgánů do správné pozice pro danou hlásku, obtíže 

při přechodu z jedné hlásky na druhou, nekonstantní a nekonsekventní tvoření řečových zvuků, obtíže vyjádřit se 

na pokyn či při opakování slov po dospělém), 

orálně-motorické dovednosti (imitace a vykonání neřečových zvuků na pokyn, obtíže při kousání, žvýkání a 

zpracování stravy, nedostatečná lateralizace a elevace jazyka, drooling), prozodie (hypernazalita, monotónní řeč,

 tichá řeč, obtíže v rytmizaci a umístění přízvuku ve slově), 

jazykový vývoj (dysbalance mezi receptivní a expresivní složkou řeči již od raného věku, první slova až okolo 

2. roku života dítěte a později, tvorba dvouslovných výpovědí okolo 4. roku a později), 

možné obtíže v oblasti motoriky (obtíže s koordinací a organizací pohybů, celková neobratnost), v oblasti smyslů 

a logicky i v oblasti akademických dovedností (obtíže při osvojování čtení a psaní). 

Z výše zmiňovaných charakteristik vývojové dyspraxie vyplývá nutnost vést logopedickou terapii jinak, než jak 

jsme tomu zvyklí u klientů s dyslalií či opožděným vývojem řeči. U dětí s vývojovou dyspraxií je například nutné 

zaměřit se na koordinaci výdechu s fonací tak, aby byly schopné osvojit si repertoár zvuků a hrát si s melodií, 

délkou zvuků, hlasitostí a rytmem. Pomůže nám, když budeme provádět cvičení na hrubou, jemnou a orální motoriku 

tak, aby bylo dítě schopné procítit tělo a jeho jednotlivé části a na základě toho pak plánovat pohyb. 

U dětí s vývojovou dyspraxií neklademe v terapii důraz na přesnost, ale už od počátku jednotlivým zvukům 

přikládáme komunikační význam s cílem aktivně cvičit vícero souhláskových skupin současně. Oproti klasickému 

logopedickému přístupu zde nemá smysl cílit na kvalitní vyjádření hlásky v iniciální, mediální a finální pozici, 

ale má smysl pracovat i s nekvalitním řečovým zvukem jako s plnovýznamovým slovem, které postupně zlepšujeme 

systematickým kombinováním hlásek a slabik pro vznik nových srozumitelných slov dle všeobecně známých postupů 

Nancy R. Kaufman, Karen Czarnik, Margaret Fish, Robin Strode Downing a Catherine E. Chamberlain. 

motorických funkcí nebo případně R 27.8 Jiný neurčený nedostatek koordinace. Tyto děti poté spojuje neobratnost 
a nešikovnost při pohybu, případně symptomy vývojové verbální a orální dyspraxie. Ty bývají typicky součástí 
diagnózy vývojové dysfázie. U některých dětí s touto diagnózou je dyspraxie dominujícím symptomem a u jiných dětí 
je minoritním rysem v rámci této narušené komunikační schopnosti. Není vzácností, že se vývojová dyspraxie může 
objevit také u syndromových vad, jako je tomu např. u Downova syndromu. Objevit se může také u dětí s mentálním 
postižením či zcela samostatně. 
Prevalence dětí s vývojovou dyspraxií stoupá, nejčastěji se udává u 5 až 6 %  školních dětí bez kognitivního 
postižení. Vyšší riziko vzniku vývojové dyspraxie lze zaznamenat u předčasně narozených dětí, u kojenců s jinou 
závažné lékařskou diagnózou nebo u dětí s nižší až extrémně nízkou porodní hmotností. 
Z pohledu logopeda lze rozdělit hlavní charakteristiky vývojové dyspraxie do následujících oblastí: 
vývoj řeči (miminka, která jsou dlouho tichá, nediferencují pláč a jejich broukání je nevariabilní, dále pomalý 
a opožděný vývoj řeči, omezená produkce zvuků bez variací, omezená schopnost nápodoby, nepřesné vokály, pomalý 
nástup konsonantů, počínající frustrace z komunikačního neúspěchu, častá snaha využívat jiné komunikační 
strategie),  
řeč (nesrozumitelnost řeči, obtíže v postavení artikulačních orgánů do správné pozice pro danou hlásku, obtíže 
při přechodu z jedné hlásky na druhou, nekonstantní a nekonsekventní tvoření řečových zvuků, obtíže vyjádřit se 
na pokyn či při opakování slov po dospělém), 
orálně-motorické dovednosti (imitace a vykonání neřečových zvuků na pokyn, obtíže při kousání, žvýkání a 
zpracování stravy, nedostatečná lateralizace a elevace jazyka, drooling), prozodie (hypernazalita, monotónní řeč,
 tichá řeč, obtíže v rytmizaci a umístění přízvuku ve slově), 
jazykový vývoj (dysbalance mezi receptivní a expresivní složkou řeči již od raného věku, první slova až okolo 
2. roku života dítěte a později, tvorba dvouslovných výpovědí okolo 4. roku a později), 
možné obtíže v oblasti motoriky (obtíže s koordinací a organizací pohybů, celková neobratnost), v oblasti smyslů 
a logicky i v oblasti akademických dovedností (obtíže při osvojování čtení a psaní). 
Z výše zmiňovaných charakteristik vývojové dyspraxie vyplývá nutnost vést logopedickou terapii jinak, než jak 
jsme tomu zvyklí u klientů s dyslalií či opožděným vývojem řeči. U dětí s vývojovou dyspraxií je například nutné 
zaměřit se na koordinaci výdechu s fonací tak, aby byly schopné osvojit si repertoár zvuků a hrát si s melodií, 
délkou zvuků, hlasitostí a rytmem. Pomůže nám, když budeme provádět cvičení na hrubou, jemnou a orální motoriku 
tak, aby bylo dítě schopné procítit tělo a jeho jednotlivé části a na základě toho pak plánovat pohyb. 
U dětí s vývojovou dyspraxií neklademe v terapii důraz na přesnost, ale už od počátku jednotlivým zvukům 
přikládáme komunikační význam s cílem aktivně cvičit vícero souhláskových skupin současně. Oproti klasickému 
logopedickému přístupu zde nemá smysl cílit na kvalitní vyjádření hlásky v iniciální, mediální a finální pozici, 
ale má smysl pracovat i s nekvalitním řečovým zvukem jako s plnovýznamovým slovem, které postupně zlepšujeme 
systematickým kombinováním hlásek a slabik pro vznik nových srozumitelných slov dle všeobecně známých postupů 
Nancy R. Kaufman, Karen Czarnik, Margaret Fish, Robin Strode Downing a Catherine E. Chamberlain.